For Business Magazine Czech Cool Trade
Napadá nás mnoho přívlastků pro rozhovor s Marcelem Lesníkem, ale „nudný” mezi nimi určitě není. Majitel unikátního Garage Clubu v Ostravě Martinově a frontman Rock & Roll Bandu Marcela Woodmana má za sebou mnoho úspěchů v byznysu i na hudebním poli, ale za podnikatele se nepovažuje. Povídali jsme si o politice, autorských právech, ale také o tom, jaké místo má v jeho srdci Ostrava.
Marceli, je úžasné sedět v tvém klubu a vítat tě jako hosta. Byl jsi už někdy hostem ve vlastním klubu?
Ne. Dnes je to poprvé.
Vše je jednou poprvé. Marceli, velmi mě inspirují tvé začátky. Jak jsi se dostal k podnikání?
Na konci komunistické éry jsem pracoval na dole Jan Šverma. Jako horník jsem byl dobře placený, proto si mnozí klepali na čelo, když jsem se v roce 1990 rozhodl, že se postavím na vlastní nohy. Já si ale řekl, že nastává nová doba, tak zkusím taky něco nového. S mým kolegou Jaromírem Weissem jsme začali vyrábět nábytek. I když ani jeden z nás nebyl vyučený stolař, pronajali jsme si stolárnu a začali podnikat. S nástupem malé privatizace nakoupilo mnoho lidí prázdné provozovny, což byla skvělá příležitost začít vyrábět interiéry. Učili jsme se za pochodu a postupně jsme budovali jak stolařskou, tak zámečnickou i malířskou výrobu. Ve finále jsme měli asi padesát pět zaměstnanců.
Marceli, pochází tvá přezdívka Woodman právě z té doby? Vznikla tehdy také tvá kapela?
Vše to přišlo najednou. Už od patnácti let jsme hráli v různých kapelách a po revoluci jsme se rozhodli, že uspořádáme Rock & Roll ples. V březnu 1990 jsme si z divadla v Pustkovci půjčili mundúry amerických policistů a od organizace SPUSA, neboli Svazu Přátel USA, jsme sehnali třímetrové americké vlajky. To vše jsme pověsili před hospodu U Mámy v Pustkovci, kde se ples konal. To bylo pozdvižení! Šokovaní komunisté volali na policii, kde jim ale vysvětlili, že už je jiná doba a neděláme nic nepovoleného. S kapelou jsme nacvičili asi třicet písniček a prostě si pro radost zahráli. Lidé přišli oblečení jako v 50. letech, pobavili se a tím jsme to považovali za ukončené. Ohlas byl ale ohromný, tak jsem si řekl, že vzhledem k té práci a energii, kterou jsme do akce vložili, bychom měli pokračovat dále. Takový byl náš start.
Dřevo a hned potom showbyznys. To byl teda rychlý start.
Určitě bych to nenazýval showbyznysem. Vystupovali jsme tak desetkrát do roka, takže to byl spíše koníček. Stejně jako v případě podnikání mi kamarádi říkali, že jsem blázen. Nechápali, že chceme hrát rock and roll, a tvrdili, že padesát let stará muzika nebude nikoho zajímat. Lidé ale hledali povyražení a koncerty tak rychle přibývaly. Přirovnal bych to ke vzniku rock & rollu v USA v padesátých letech, kdy se válkou postižená generace prostě chtěla zase bavit.
Co pro tebe bylo na začátku nejtěžší? Co ti naopak dodávalo pocit, že to má smysl?
Měli jsme tah na branku. Nedívali jsme se vpravo ani vlevo a prostě jsme jeli dopředu. Když přišla zakázka, podepsali jsme smlouvu a na konci dne vydělali peníze. Dávali jsme do toho veškerou energii Ani jsme nekalkulovali, kolik měsíčně vyděláme, a všechny peníze jsme točili dále. Po pár letech člověk zjistí, že z tohoto vlaku nejde vystoupit.
Mluví se hlavně o čtyřech hudebních personách, které zůstaly Ostravě věrné. Je to Marie Rottrová, která nakonec odešla, jsi to ty a Jarek Nohavica. Byla to také Věra Špinarová. Co tě v Ostravě udrželo?
Nikdy jsem neměl ambice žít jinde. Všichni mí kamarádi, kteří začali kvůli byznysu pracovat v Praze, toho většinou litovali. Neměli tam kamarády, se kterými by šli pokecat na pivo. Ostrava má prostě svůj unikátní genius loci. Můžu zmínit večer, kdy u nás na hotelu spali David Kraus s Jakubem Kohákem. Ten den dorazil i můj kamarád, který žije již třicet let v Austrálii v Melbourne, ale je to Ostravák jak poleno. Po několika pivech jsme s kamarádem Australanem přisedli k těm dvěma. No a v pět hodin ráno nám Kraus povídá, že ještě nikdy nezažil takový večer. Jsme tady velmi upřímní a nebojíme se na cokoliv zeptat. Proč by lidé odsud měli odcházet? Tady se prostě člověk cítí dobře. Komu přijde na pohřeb čtyřicet tisíc lidí jako Věře Špinarové? Věra zůstala vždy naše a svou práci dělal srdcem. Stejně jako jí to lidé věří i Jarkovi Nohavicovi nebo Marušce Rottrové, i když ta už je nějakou dobu v Praze. Všichni jsou to prostě Ostraváci.
Marceli, oba máme zkušenost z ostravské politiky a slíbili jsme si, že se o ní pobavíme pouze okrajově. Jaký je tvůj pohled na politiku?
Byl jsem naivní blbec a myslel si, že vstupem do aktivní politiky něco změním. Nastartovat jakoukoliv změnu je nemožné. Když už se vám povede přesvědčit váš vlastní politický klub, přijde na řadu koaliční schůze, na které většinou padne krásná věta: „To by mohlo zničit koalu.” To znamená, že člověk, který dlouhodobě zastává funkci náměstka, by si musel hledat novou práci. Tak vám začne vysvětlovat, jak vás chápe, ale v tuto chvíli to není správný krok. Uběhnou čtyři roky, pět, šest let a stále se nic neděje. A tak to jde stále dokola. Paradoxně jsem se vždy domluvil lépe s protivníky než s lidmi ve vlastním klubu. Stálo mě to jeden infarkt a když mě vezli chodbou na lehátku a nade mnou blikaly zářivky jako v blbém americkém filmu, sám sebe jsem se zeptal. Stojí ti to za to? Druhý den jsem to utnul. Politika a podnikání jsou dva rozdílné světy. Jeden je svět svobodného člověka, který do všeho jde srdcem a na vlastní odpovědnost. Když něco, jak se říká ostravsky „zdupe“, tak si za to může sám. Zatímco v politice jsou všichni stále happy. Člověk má jen jedno zdraví a i Václav Havel říkal, že s přibývajícím věkem se musíte rozhodnout, zda to má smysl. Já jsem díky infarktu usoudil, že to smysl nemá.
Jaký je tvůj názor na úředníky? Asi se shodneme v názoru, že místo, aby nás stát v podnikání podporoval, tak nám háže klacky pod nohy.
Situace je až absurdní. Minulý rok jsem to schválně počítal a měli jsme celkem dvacet kontrol. Úředníky poznám už od vchodu. Většinou přijdou dvě ženy, které jsem tu předtím nikdy neviděl, sednou si ke stolu a objednají si jídlo. Vždycky říkám: „Děvčata bacha, je tu EET.” Je to strašné, ale můžeme si za to sami.
Pojďme zpět k podnikání. Zajímá mě, jaké jsou tvé největší byznys úspěchy?
Já nejsem žádný byznysmen, abychom si to ujasnili. Jsem pakoš, který se snaží plnit si sny. Když jsme kupovali Garage, kamarádi mi zase říkali, že nejsem normální. Prý nikdo nebude chodit do Martinova na konečnou. Mezitím se změnila legislativa a dnes si v deset hodin večer nepustíte ani kazeťák na zahradě. My tady ale můžeme pařit tři dny v týdnu a z lokality jsme udělali naši největší výhodu. Navíc odtud každých dvacet minut jezdí tramvaj. Když jsme budovu kupovali, myslel jsem si, že využijeme tak třetinu celého objektu. Během třinácti sezón jsme přistavěli pivovar a hotel. Všechny peníze, které vyděláme, investujeme zpět.
Co bys řekl třeba synovi svého kamaráda, kdyby za tebou přišel s žádostí o radu jak začít podnikat?
Řekl bych mu, že je blázen. Raději bych mu doporučil, ať si najde místo u nějaké nadnárodní firmy, protože pracovitých lidí je málo a jsou dobře placeni. Opravdu nevím, jestli bych dnes do podnikání šel.
Kde čerpáš energii, aby sis mohl plnit sny?
Je to čím dál tím složitější a těžko se rozhoduji, kam dám svou energii. Když jedeme na koncert, všichni ze spoluhráčů se mi smějí, protože usnu naprosto kdekoliv. Kdysi jsem četl, že Jarda Jágr si chodí před každým zápasem na hodinu a půl lehnout, tak jsem to začal praktikovat. Na koncerty jezdíme v pohodlném karavanu a já si prostě lehnu a usnu. Na pódium jdu pak nabitý energií. A když se koncert povede, což se nám naštěstí stále daří, tak vám nejvíc energie dodají lidé pod pódiem. To pak odcházím vysmátý od ucha k uchu a ani mi nepřijde, že uběhly dvě hodiny.
Jde vidět, že ke všemu přistupuješ profesionálně. Pamatuji se, jak jsem jako mladý kluk byl na vašem plese Rychlé šípy. Vše kolem tématu bylo zpracováno do posledního detailu a úplně mě to vtáhlo do zábavy.
Letos jsme začali třináctou sezónu a za naši největší devizu považuji, že se nám podařilo zaujmout i mladší generace. Vždycky s oblibou říkám, že teď k nám na plesy chodí děti a možná i vnoučata lidí, kteří se u nás poznali. Když ti nejmenší na akcích skáčou a tancují, mám velkou radost. Ještě větší radost ale mám, když za mnou přijde třeba sedmdesátiletý člověk a se slzami v očích mi řekne, že jsme mu připomněli jeho mládí. To jsem úplně nadšený. Rock & roll je prostě čistý žánr.
Vím, že pravidelně vyjíždíš načerpat inspiraci do zahraničí. Pamatuješ si konkrétní zážitek a zemi, která ti dala nejvíce?
Pamatuji, jak jsem jel do Londýna na hudební workshop a prozkoumat místní kluby. Londýn je totiž muzikantská Mekka. Přijel jsem na místo, kde měl být podle GPS klub, ale nikde nebyl žádný nápis, žádná cedule. Pouze pomalovaná zeď a obyčejné dveře. Vlezl jsem do nich a našel klub poloviční jako naše Garage. Všude visely svazky drátů a rozvaděče. Bylo tam jedno umyvadlo a dva záchody pro tři sta lidí. V Česku by to hasiči zavřeli ještě ten den, ale já zjistil, že tam hráli The Rolling Stones. Když začali hrát místní kapely, spadla mi čelist. Na každém ze dvou pódií stály jedny bicí, jedny komba a střídaly se na nich čtyři kapely. Za dvacet minut vystoupení do toho dali naprosto všechno. Pokora těch muzikantů byla neskutečná. Odnesl jsem si, že pokud má ve světě klub historii třeba padesát let, nikdo si vám nedovolí do něj vrtat. U nás si to ale nedovedu vůbec představit. Chybí nám pokora.
Jaký máš názor na autorská práva? Inklinuješ stejně jako Jarek Nohavica k tomu, že bych měl právo si hudbu stáhnout? Nebo bys mě popotahoval, protože mi v autě duní tvoje písničky?
Jarek Nohavica je mistrem showbyznysu a obchodu. Svým názorem, že každý si může stáhnout, co chce, úplně obešel agentury a příživníky. Jarek Nohavica ale třeba taky Richard Krajčo to dělají skvěle. Jiní umělci jsou často velmi naivní a vydělávají možná polovinu toho, co by měli dostat. To, co předvádí Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (OSA), se celorepublikově týká minima lidí. Prosadit zákony, které jim vyhovují, je pro ně otázka několika lobbingových akcí, na kterých získají těch sto jedna hlasů v parlamentu. Platit poplatek OSA za rádio ve firemním autě je naprosto absurdní. Dokonce i zvukaři si vymysleli vlastní organizaci jménem OAZA, což je světová rarita. Vzpomněli si, že ty písně nahrávali oni, a proto by za to měli pravidelně dostávat peníze. Spojili se s OSA a teď jedna parta vybírá všechny peníze. Na konci roku mají valnou hromadu, kde všechny tyto neidentifikovatelné příjmy (rádia, televize, hotely) rozdělí v neznámém poměru. Jsou to miliardy, které si rozdělí za jeden večer. Jarek je velký hráč a může si svůj přístup dovolit. Takto by to mělo vypadat. Všude ve světě jsou zástupci chránící vaše práva umělce, ale u nás to tak nefunguje. Jedna soukromá firma vybírá poplatky a rozhoduje, jak ty peníze dále rozdělí.
Zažil jsi toho v byznysu i v životě hodně. Jak mohou podnikatelé docílit svého snu, jako jsi to dokázal ty s klubem Garage?
Já potřebuji vědět o každém detailu, což při více firmách nejde. Neumím dát důvěru dalším lidem a zároveň jim do toho příliš nekecat. Proto jsem všechno podnikání stáhnul zde do Martinova a krom koncertů už moc nevyjíždím. I cesta do centra Ostravy je pro mě exotický zážitek. Je důležité nebýt megaloman a myslet si, že čím víc toho je, tím je to lepší. Dělejme to, co nás baví, a dělejme to slušně. Naučme se posouvat dále a nebojme se jít do věcí, které na první pohled vypadají jako nesplnitelné sny. Ono to totiž jde. Hlavní je si svoje sny udržet, protože bez nich by člověk neměl pro co žít. Jak říká Jack Nicholson, když se v Přeletu nad kukaččím hnízdem snaží vyrvat sprchovací box: „Alespoň jsem to zkusil.” To je mé životní krédo. Mám taky rád citát mého oblíbeného režiséra Woodyho Allena, který řekl, že peníze jsou lepší než chudoba už jenom z finančních důvodů. To mi přijde trefné. Peníze jsou příjemné, ale není třeba jim obětovat život a zdraví.
Následujme své sny. To je krásná tečka. Marceli, děkuji ti za inspirativní rozhovor.