For Business Magazine Czech Cool Trade
Knihu Něžná náruč rodičů najdete v knihovně většiny čerstvých maminek. Její autorka Eva Kiedroňová tak ovlivnila životy mnohých – od těch nejmenších, až po jejich rodiče a prarodiče. Stojí rovněž za vznikem vyhledávaných center Baby Kenny club. Přinášíme vám rozhovor o tom, jak se z podnikání ve výši desítek milionů korun obratu stane poslání a vášeň.
Evi, zavzpomínej s námi na své první nesmělé podnikatelské krůčky…
Malé děti a jejich zdravý vývoj mě zajímal odmala. Už v první třídě jsem si postavila hlavu a chtěla pracovat v jeslích. Dobře jsem se učila a rodiče si přáli, abych byla lékařkou, ale já si prosadila jiný sen. Pocházím z výborného rodinného zázemí a mám tři sestry. Táta nás všechny čtyři přihlásil už jako malé do plavání. Plavat jsem tak začala v první třídě a prošla jsem si tam šíleným stresem, protože jsem se vody bála. Přesto se ze mě stal opravdu dobrý plavec a později i vodní záchranářka. Kdy mi bylo jedenáct let, dočetla jsem se v časopise Vlasta článek od Igora Burisoviče Čajkovského
a zdejšího docenta Miloslava Hocha z Karlovy univerzity o jejich aktivitě plavání kojenců. Pocítila jsem mrazení, téma se mnou rezonovalo. Shodou okolností se v témže roce narodila moje nejmladší sestra Pavlína. Chtěla jsem s ní začít plavat, což však nešlo, protože měla vrozenou vadu ledvin. Táta mě konejšil, že až budu dospělá, bude plavání běžnou záležitostí pro každé dítě. Já mezitím šla na zdravotnickou školu, vystudovala obor dětská sestra a měla chuť začít pracovat na kojeneckém oddělení. Nástupní praxi jsem však získala na oddělení novorozenců, které na mě působilo studeně. Za tuto zkušenost jsem tak dodnes velice šťastná, protože právě zde získala všechny informace
o nejmenších dětech, kterým se nakonec věnuji nejvíce. V tomto věku vše začíná.
Co ti tato zkušenost přinesla?
Prošla jsem si tady starým systémem péče o miminka, stejně jako přechodem na dnešní rooming-in. Když jsem v roce 1985 očekávala narození své první dcery, okamžitě mě zajímalo, kde se pořádá plavání s kojenci… A zjistila jsem, že nikde. Otec mi tehdy poradil samostudium potřebné literatury, a to jsem udělala. S dcerou jsem poté začala plavat hned od prvního dne po narození v dětské vaničce přímo v porodnici. Byl to krásný zážitek pro nás obě. Došlo ke krásnému propojení. Přála jsem si dopřát tuto zkušenost všem. Většina mých přátel byla na moje poznatky a velice zvědavá, a tak jsem do půl roku měla značnou klientelu.
Tak se tedy začal psát příběh tvého podnikání?
Ano, bylo to právě tehdy, v roce 1985. Tenkrát nebyly žádné živnostenské listy, proto jsem se požádala o povolení Komunistickou stranu Československa, jedinou organizaci, která mohla mé aktivity posvětit. Komunisty to zaujalo, protože nápad byl v souladu s naší ústavou – rodina základ společnosti. Navíc můj systém byl inspirovaný po vzoru Ruska, takže tomu dali zelenou. Pronajali mi prostory bazénu, kde byla i sauna a pára, to vše pro naše výhradní využití. Každý den jsem tam byla od šesti ráno i s malou Haničkou. Ušila jsem si šátek a šátkovala jsem, i v tomto jsem byla napřed. Třikrát týdně – pondělí, středy a pátky jsem s ní trávila čas tam. Vše jsem připravila, vyčistila, napustila vodu… Lidé přicházeli okolo půl deváté a já jsem tam byla v podstatě až do večera. Platilo se pouze za vstupné, moje práce honorovaná nebyla. Už tenkrát jsem měla vizi mít po celém Česku centra, kam by lidé mohli přijít a mít garanci stejné služby.
Jak dlouhá byla tvá cesta směrem k první franšíze?
Vše šlo rychle. Pronajatý bazén jsem přestávala zvládat sama. Chtěla jsem také více času věnovat Haničce. Mezi maminkami jsem si tedy vytipovala šikovné ženy, kterým byl nápad sympatický a chtěly mi v něm pomáhat, a ty jsem zaučila. Když k nám přišla v roce 1989 natáčet reportáž Česká televize, došlo k ohromnému boomu. Denně jsme dostávaly stovky dopisů. Každý chtěl zavést plavání pro kojence i ve svém městě. Postupně jsem se do toho tedy pustila, pořád zadarmo. Zlom přišel, když nám po revoluci oznámil ředitel bazénu konec neplacené spolupráce. Bylo to hrozné. Nebyla jsem průbojná a přitom jsem se musela naučit podnikat. Dostudovala jsem si také sama fyzioterapii. Došlo mi, že problémy dospělých je lze eliminovat v raném dětství.
Kdy získaly tvé zkušenosti podobu první publikace?
Má protina měla podobu útlé knížečky s názvem Jak se rodí vodníčci. Vydalo ji nakladatelství Salvo na prahu revoluce a knážka měla sto stran. Moje pojetí bylo komplexní. Knížka zahrnovala vhodnou manipulaci s dětmi, otužování, cvičení, první pomoc a stala se okamžitě bestsellerem. Ihned se rozprodalo dvacet tisíc kusů, ale pak zasáhla do mých aktivit právě revoluce. Na dotisk jsem neměla peníze. K další knize jsem se dopracovala v roce 2005. Má název Něžná náruč rodičů a je o tom, jak správně manipulovat s dítětem, tak aby to bylo v souladu s jeho potřebami a psychomotorickým vývojem. Prodalo se jí už na 110 tisíc kusů a zájem o ni neutichá. V roce 2010 přišla na knižní trh kniha Rozvíjej se děťátko věnovaná psychomotorickému vývoji dětí formou her. V ní se rodiče dočtou, jak správně nastartovat tělíčko svých dětí, aby pak do budoucna neměly jejich ratolesti zdravotní problémy. Rok poté jsem napsala knihu Jak se rodí vodníčci, která je už věnovaná výhradně plavání
a to v domácích podmínkách, aby bylo plavání malých dětí dostupné pro všechny rodiče.
Když se podíváme na tvoje podnikání řečí čísel, kolik máš zaměstnanců a center?
V současné době máme okolo čtyřiceti až čtyřiceti pěti zaměstnanců. Center máme sedm plus jednu kancelář, e-shop a jedno nové centrum, která teď čeká na otevření. V plánu je realizace vzdělávacího centra nejen pro rodiče, ale také pro odborníky, kteří by se tam měli vzdělávat. V roce 1991 jsem získala akreditaci Ministerstva školství ČR a od té doby vzdělávám instruktory, a to nejen v plavání, ale také v oblasti cvičení a psychomotorického vývoje dětí. Proškolila jsem více než 1 500 lidí a mám velkou radost, že tak tato služba stala běžnou. Po celé České republice je okolo sedmi set klubů, do kterých je zapojeno tři až čtyři tisíce lidí. Někteří z nich už byli proškoleni mými žáky.
Jaké těžkosti jsi musela překonávat?
Jsem maminka tří dětí a vedle pocitů tlaku na sebe jsem vnímala, že mi kladou klacky pod nohy hygienické stanice. Nedůvěru cítím dodnes také ze strany pediatrů. Přitom u nás v centrech je to skoro jako na novorozeneckém oddělení – všude je čisto, vše je pečlivě myto, dezinfikováno. Máme studenou a teplou zónu, rozdělenou i podle věku dětí. Pak také jsem zažila těžkosti ze strany některých zaměstnanců, protože jsem jednoduše nemohla být všude… Stalo se, že mi odcházely kvalitně proškolené instruktorky třeba se sto padesáti klienty. Neměla jsem jiné zkušenosti
z managementu než tyto z běžného života a pak ty, které jsem vyčetla z knih. Hodně mě posunulo, když jsem se naučila diverzifikovat své příjmy a výdaje. Proto dnes není pouze jedno centrum a proto mám v nabídce více aktivit – vzdělávání, samostatný e-shop, vydávání knih, internetové kurzy… Vystudovala jsem MBA, v jehož rámci mi hodně prospěla setkání s dalšími podnikateli a vzájemná výměna zkušeností.
Jaké sny se to podařilo si splnit?
V Třinci v Oldřichovicích pořádáme zážitkové pobyty pro rodiče s dětmi, konference, workshopy, symposia. Dalším projektem, který mě těší, jsou online kurzy pro učitele i instruktory, a třetí projekt, který jsem si přála zrealizovat, má podobu vyšší odborné školy, již má na starost kolegyně. Od roku 1991 jsme akreditované pracoviště ministerstva školství a vzděláváme lékaře, psychology, neurology formou rekvalifikačních kurzů. Rekvalifikujeme lidi z patnácti zemí. Úzce spolupracujeme se Slovenskem i s Polskem a chci tuto smysluplnou práci rozšířit ještě dál do světa.
Podělíš se s námi na závěr o nějakou tvou životní zásadu?
Líbí se mi myšlenka z židovského Talmudu, která říká, že moudrý je ten, kdo se učí ze všech situací
a od všech lidí. Toho se držím. Pak taky dám na radu táty, který říkal, ať vše dělám od srdce, s láskou
a poctivě. Že úspěch se pak zákonitě dostaví.