Život je neustálým hledáním rovnováhy mezi rodinou, prací a zálibami

Přinášíme vám další exkluzivní rozhovor, který vznikl při byznysovém setkání Inspirujte se, prosím! a dále byl přepsán pro For Business Magazine Czech Cool Trade.

Co má společného kvantová fyzika s volejbalem? Nebo ringo, sport založený na házení dvou gumových kroužků přes síť, a podnikání v LED technologiích? Kdo je šéftrenérem české olympioničky Gabriely Capové a propagátorem harmonického rozvoje těla a mysli? Ve všech případech je odpovědí jméno hosta Inspirujte se, prosím! – Ivan Cap. 

Ivane, kde začít? Stihl jste toho opravdu hodně.

Jsem prostě pozitivní člověk s chutí do života. Pochopil jsem, že vás vše, co děláte, vás musí bavit, a tak se podle toho chovám. Užívám si život a hledám ve všem to pozitivní. Ať s rodinou, ve volném čase nebo v podnikání. Svým dětem předávám svou zkušenost, jak ovlivnit vlastní budoucí osud: stačí mu dát jasně najevo, co vlastně chceme, a sám pro to udělat maximum, překonat spoustu překážek a hlavně vytrvat i přes dílčí neúspěchy – a osud vám to dříve nebo později splní!

Vystudoval jste Ekonomickou fakultu na Vysoké škole báňské obor Systémové inženýrství. Poté jste se stal pedagogem a na škole přednášel. Jaké to bylo období? Co vás naučilo?

Studium na gymnáziu se zaměřením na matematiku a fyziku a pak i obor Systémové inženýrství na EkF VŠB mi hodně pomohlo do všech oblastí života. Měl jsem štěstí na skvělé učitele s nadhledem, kteří nás naučili, že prakticky vše je řešitelné. Ukázali mi, jak inspirující a zábavné je hledat možná paralelní řešení. Naučil jsem se na vše aplikovat systémový přístup: „zmapovat prostor přípustných řešení, určit jeho limity, ujasnit si cílovou funkci a tím najít jejich průnik, který je hledaným optimálním řešením.”

Ve čtyřiceti letech jste opustil školu a skočil do velkého byznysu. Stal jste se generálním ředitelem a spolumajitelem holdingu dvaceti šesti firem s ročním obratem přes miliardu a půl. Jak se to stalo?

Já mám zásadu: buď dělám věci pořádně, nebo vůbec. Jsem vizionář a taky jsem si chtěl vyzkoušet své schopnosti v oblasti soukromého podnikání. Rozhodl jsem se opustit akademickou půdu a jít do nejistoty, a tak jsme se třemi kamarády založili vlastní leasingovou akciovou společnost.

Tím jsem rozjel podnikání, hledal další velké výzvy a zároveň pochopil, „že jen velké peníze dělají velké peníze”. Třeba bankovním pohledávkám rozumělo málo lidí, proto jsme to vzali jako výzvu
a začali jsme podnikat i v tomto oboru. Časem jsme se vrhli i na oblasti výpočetní techniky, pojišťovnictví, byli aktivní v privatizačních projektech a tak dále.

Hned v začátcích podnikání jsem získal zajímavou zkušenost, které od té doby říkám „filosofie řezníka Vávry”. Byl to jeden z našich prvních klientů, který si chtěl na leasing pořídit škodovku. Jenže ani druhé předání vozidla neproběhlo bez problémů (auto přijelo buď lehce škrábnuté, nebo přišlo s neúplnými dokumenty). Pan Vávra pak přišel za mnou do kanceláře a ukončil smlouvu se slovy: „Víte pane Cap, to auto mi dává vědět, že ke mně touto cestou nechce a když to varování nevyslyším, tak mi přinese jen smůlu a starosti. Já ho koupím raději za hotové.” Nejdříve mě to zamrzelo, protože ze strany mé firmy nedošlo k žádnému pochybení, ale pak jsem mu zpětně musel dát za pravdu. Od té doby pozorně vnímám okolnosti na začátku různých projektů a ty, které od počátku provázejí jen problémy, prostě opustím.

Nápadů jsme měli dost a výsledky byly výborné. Jenže v té době mě podnikání a řešení problémů se společníky silně vyčerpávaly. Neměl jsem čas na sebe ani rodinu a přestávalo mě to bavit.
K tomu mě spoustu rádoby blízkých lidí podrazilo. Velice brzy jsem se musel smířit
s realitou, že „dobrý skutek je po zásluze potrestán”. Proto jsem si ve čtyřiceti řekl: „A dost!” Budu dělat to, co mě baví a zároveň uživí. Vrhl jsem se sám bez společníků na moderní LED technologie a ještě více
i na sport, cestování a především se více věnoval své rodině. Prostě jsem začal žít a od té doby jsem šťastný.

Sport a podnikání jsou ve vašem životě úzce spjaty. Nejvíce to platí asi u ringa. Můžete nám popsat vaši cestu k tomuto unikátnímu sportu?

V roce 1981 jsem v polské TV narazil na sport zvaný ringo. Jako multisportovec jsem okamžitě pochopil, v čem je tento sport zajímavý a přínosný, a začal jej propagovat na ukázkových turnajích u nás i v zahraničí. Velký zájem ringo vzbudilo například v Německu nebo na Kubě. Díky ringu jsem vlastně poznal i svou ženu, mou tehdejší spoluhráčku. Jsme několikanásobní mistři ČR, Evropy i světa. Ringo byl vlastně můj první podnikatelský impuls. Bylo třeba zajistit výrobu ringo kroužků, ale žádná z velkých gumárenských firem nechtěla jít do pro ně neznámého sportu. Půjčil jsem si tehdy od rodiny nutných 250 tisíc korun a nechal vyrobit formy na ringo kroužky. Byla to další výzva, které jsem se chopil, a stal se tak zakladatelem sportu ringo u nás.

Dnes jste dokonce viceprezidentem mezinárodní federace IRF. My jsme s Czech Cool Trade týmem měli možnost si ringo zahrát a je to náročný sport. Obzvláště fakt, že hrajete se dvěma kroužky najednou.

V tom se právě ringo liší od jiných sportů. Na jednu stranu chytat a házet kroužkem není nic těžkého, pravidla se naučíte během pár minut. Ale zároveň je to jediný sport, kde po odhození svého kroužku nemůžete ani na sekundu vypnout, ale musíte neustále periferně sledovat, jestli ten druhý kroužek neletí na vás. Vzniká spousta zajímavých situací a co se mi velmi líbí – vyhrává obvykle ten chytřejší, ten kdo více překvapí soupeře. Navíc se kategorie trojic zásadně hraje jen jako smíšená (obvykle 2 kluci a jedna holka), což má i své kouzlo!

Jste sportovec tělem i duší. Kdykoliv jsem vás viděl něco hrát, byl jste v tom nejlepší. Jak to děláte?

Jsem životním příznivcem principu kalokagathia – harmonického rozvoje těla i duše. Jak jsem už zmínil, když něco dělám, dělám to pořádně. Když jsem hrál šachy, stal jsem se v žácích krajským přeborníkem, načež si mě mezi muže vybrali TJ Vítkovice a já dokonce porazil i ruského velmistra. Mou celoživotní láskou jsou volejbal a horolezectví. Hodně si cením zdolaných cest s obtížností 7, které jsem přelezl jako první na laně. Na cvičných skalách na Kružberku mám třeba sólo bez lana přelezeny všechny cesty (s výjimkou „Zrcadla” – to už jsem vyhodnotil jako příliš hazardní výkon). Lezení jsem se věnoval přes čtyřicet let a naučilo mě, jak se chovat v krizových situacích a jak je důležité, s kým jste na jednom laně. 

Horolezectví mi pomohlo i pochopit, že když někdy spadnete, musíte se okamžitě vzchopit a to kritické místo musíte znova co nejdříve zdolat. Jinak ta porážka zůstane viset ve vzduchu. Důležité je ale co nejdříve si ujasnit, kde jste udělal chybu, poučit se z ní, oklepat se a zkusit to znovu.

Vaší velkou láskou je volejbal. Jak vás ovlivnil?

Hrál jsem za TJ Vítkovice, mou sportovní alma mater. Volejbal mě provází i v době, kdy jsem se stal jakýmsi mecenášem kultury a sportu. Od roku 2007 dělám předsedu Volejbalového klubu Brušperk, kde teď bydlím. Když mě transformovaný vítkovický klub požádal o pomoc, během pěti let jsem na podporu získal více než šest milionů a i díky tomu jsme v sezoně 2012/13 vyhráli extraligový titul. Další rok jsem udělal vše pro to, abych přesvědčil vedení města Ostravy, že by to byla ostuda, kdyby neposkytli nutné 4 miliony na účast ostravského týmu v prestižní evropské soutěži, a my tak v další sezoně mohli bojovat s nejlepšími evropskými týmy.

Jak to tak ale v životě chodí, peníze kazí lidi a já zjistil, že lidé z vedení klubu si začali z peněz klubu „přilepšovat” a dělají vše pro to, aby ostravský klub ovládla movitá konkurence z Frýdku-Místku. Proto jsem se před šesti lety rozhodl klub opustit a založit si vlastní. Nelíbilo se mi, jak se u nás pracuje s mládeží, jak se mrhá talenty, jak se funkcionáři některých klubů chovají ke svým hráčům nebo k rodičům naší mládeže. Vznikl tak projekt klubu Volejbal Ostrava, který spolu s Volejbalovým spolkem Ostrava aktuálně sdružuje přibližně 280 dětí. Začali jsme od píky a v minulé sezóně naši muži poprvé hráli první ligu, druhou nejvyšší volejbalovou soutěž, což považuji za velký úspěch.

Jaké to je vést klub?

Život mě už dávno naučil, že úspěch se neodpouští. Čím úspěšnější jste, tím více klacků pod nohama máte a potýkáte se se závistí. Já ale chci inspirovat lidi, dát jim prostor k realizaci. Na druhé straně jsem se i díky vedení klubu naučil ty závistivé prostě ignorovat.

A jaké máte s volejbalem ještě cíle?

Ve spolupráci s Pedagogickou fakultou Ostravské univerzity jsme rozjeli volejbalový tým Slávie, který letos poprvé univerzitu reprezentoval. Velkým motivací pro sportování v Ostravě bude
i otevření nové sportovní haly na Černé louce vedle Fakulty umění, ke kterému dojde v prosinci.
Je to nádherná hala, jedna z nejkrásnějších v Evropě.

Zahrajeme si v nové hale i ringo?

Ano, doporučil jsem, aby do programu využití haly byl zařazen i čas pro akademický oddíl ringa, který vznikl v rámci USK Slávie Ostravská univerzita. Kdo mě dobře zná, ví, že jsem vizionář
a nebojím se vysokých cílů a jedním z nich je uspořádat v roce 2026 oficiální Mistrovství světa
v ringu v Ostravě. 

Ivane, vaše dcera Gabriela Capová je úspěšnou reprezentantkou ve sjezdovém lyžování. Čekal jste, že to dotáhne tak daleko? Myslíte, že to souvisí s vámi?

V mládežnických kategoriích se Gabka umisťovala v první desítce, ale stále byl u ní vidět progres. Zatímco její soupeřky z juniorských kategorií postupně odpadávaly, protože cítily, že všeho dosáhly, Gabka se neustále zlepšovala. Moje dcera je tak trochu „česká lvice” a do všeho jde naplno. Dokázala to třeba, když se poprvé dostala ve Světovém poháru do druhého kola. To je obrovský úspěch a skok. Místo aby v takové chvíli jela na jistotu (což všichni čekali) a obhájila jízdu z prvního kola, prostě to v druhém kole napálila!

Nikdy jsem nepochyboval, že Gabka to dotáhne až do Světového poháru a do olympiády (startovala již dvakrát). Jak mi kdysi řekl papá Záhrobský: „Lyžování je jako cesta tunelem. Na začátku stojíš před vchodem do tunelu, který vede hodně do kopce, nevidíš světlo na jeho konci
a nemáš představu, co tě vlastně čeká. Jedno je ale jisté: když tam nevlezeš, tak se na konec nepodíváš.” A 99 procent lidí to vzdá hned nebo brzy po začátku. Ale když ve svůj sen věříte
a dáte do něj všechno, máte šanci se na konec tunelu podívat. Limity (zejména zdravotní
a finanční) tam samozřejmě jsou, ale nesmíte mít strach stanovit si i tyto velké cíle. Na druhé straně bez tvrdé práce a odříkání Gabky a celé naší rodiny by se to vše nepovedlo.

Sport, podnikání, život. Vše se to prolíná. Život je vlastně takovým cílevědomým celoživotním balancováním – hledáním rovnováhy mezi rodinným životem, podnikáním a koníčky.

Podílíte se také na jednom opravdu velkém projektu. Naznačíte nám více?

V České republice chybí krytá lyžařská hala. Hodně se o ní už namluvilo, ale stále se nepostavila. Já si dal za cíl pokusit se to změnit. Zhruba po roční práci už máme vybrány pozemky, přislíbeny stamilionové dotace z Evropské unie a podpory regionů, protože hala by měla stát na Karvinsku. Myslím, že máme velkou šanci ji konečně postavit.

To by byl velký úspěch pro celý český sport. Na závěr nám povězte, kde se úspěšný člověk jako vy inspiruje? 

Mám hodně zájmů; fotím, maloval jsem, zajímá mě astronomie, kosmonautika nebo kvantová fyzika. Pochopil jsem, že nejdůležitější je nezůstat na místě, stále se posouvat a hledat nové výzvy. Hledat souvislosti mezi zdánlivě nesouvisejícími věcmi, protože inspirace je všude kolem nás.
A závěrem ještě jedno mé poznání: nebuďte ješitní a nesnažte se vše dělat sami – obklopte se lidmi, kteří některé věci umí lépe než vy, a dejte jim prostor!

Ivane, děkuji za inspirativní rozhovor. Ať se vám i Gabce dále daří!