For Business Magazine Czech Cool Trade
Významného českého neurologa Martina Stránského není potřeba většině lidem dlouze představovat. Jeho pracovní úspěchy v oblasti medicíny jsou lemovány zajímavými články pro laiky i odbornými publikacemi. Fascinuje jej lidský mozek a díky životu v zahraničí umí dobře popsat naši českou mentalitu. Jím získané vědecké poznatky by mohly zajímat všechny z vás, kdo rádi používáte moderní technologie a neumíte se nudit nebo odpočívat.
Martine, vaše rodina má hluboko sahající významné kořeny. Jaké to je narodit se právě do takové rodiny, navíc v New Yorku?
Bylo to atypické. Můj dědeček a pradědeček v podstatě patřili ke spoluzakladatelům Československa. Většina československé elity tehdy skončila v New Yorku. Mým strýcem byl tedy Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid, mým kmotrem byl Karel Steinbach, Jan Masaryk a tak podobně. Všichni se mezi sebou pravidelně scházeli, i se mnou, takže když mi bylo 13 let, znal jsem jména všech ministrů první republiky, i když mi to bylo v tu dobu k ničemu. Všichni byli naprosto výjimeční v tom, že byli patrioti. Byli absolutně přesvědčeni, že k nám přijde do Česka svoboda a tím žili. Vyrostl jsem v naprosto mylné představě, že většina Čechů je jako oni. Poprvé jsem sem přijel v roce 1989 při revoluci. Dostali jsme totiž vízum od Jiřího Rumla, tehdejšího šéfredaktora Lidových novin. Věděli jsme, že se tady něco děje, protože otec pracoval pro Svobodnou Evropu, kde řídil kontrarozvědku. Příjezd byl úžasný. Někdo mě popadl za límec, vzal na Václavské náměstí a tam jsem skončil vedle Václava Havla, který u nás byl, když navštívil Ameriku. Dělal jsem mu tlumočníka, protože jsem byl jeden z mála, který uměl jakž takž česky a perfektně anglicky. Před sebou jsem měl asi tři sta mikrofonů a tlumočil jsem revoluci. Cinkalo se klíči, přišla Martina Navrátilová, která brečela, pak přišli další lidé, také brečeli a já si řekl: „Byl jsem u toho“. Pak přišlo to, co všichni známe. Nešlo o žádnou revoluci, jen se vyměnily posty, kabáty… Teprve teď se učíme mít demokracii. Nás tehdy čekalo to nejtěžší. Sebrali nám náš tehdejší majetek, vzali nám všechno.
Kdy jste se rozhodl vydat na dráhu medicíny?
To bylo už když jsem byl malý kluk a žil jsem v Indii. V té době jsem ještě neměl rozum a zapůsobila na mě veškerá tamní chudoba. Náš nejlepší rodinný kamarád Karel Steinbach byl velice populární lékař. Řekl jsem si, že se stanu také lékařem, budu taky velice populární a budu zachraňovat životy. Tak to nakonec i dopadlo. Mám velké štěstí, protože medicína je nádherná.
Jste primářem na Yale School of Medicine a jste světově uznávaný neurolog. Součástí vaší práce jsou výzkumy o vlivu nových technologií a sociálních sítí na mozek. Vnímám je jako čím dál agresivnější, mýlím se?
Nikoliv. Homo Sapiens je na Zemi dvě stě tisíc let a za posledních 20 let jsme vyvinuli něco, na čem jsme závislí a co vůbec nesouvisí s biologií ani s mezilidskými vztahy. Na jednu stranu jsme více informovaní, ale na druhou stranu jsme nikdy nebyli tako osamocení. Začalo to autem, které nás oddálilo od naší komunity, následovalo letadlo. Postupně i díky internetu a sociálním sítím dochází k deevoluci, kdy přicházíme o určité schopnosti, o empatii, inteligenci, klesá nám IQ. Vliv sítí souvisí také s nárůstem úzkostí a depresí. Naše mládež, které jsme dali telefony, je v devastovaném stavu, co se týče jakékoliv schopnosti něco domyslet, prodebatovat, prodiskutovat, uznat chyby. Je to zásadní posun k horšímu.
Je tedy vědecky prokázáno, že takto působí sociální sítě na mozek u dětí. Může mít vliv i na nás starší?
Ano, působí takto na kterýkoliv mozek, ale ten mladý je nejcitlivější, tudíž vzniklé dopady jsou nejhorší. To jsou i důvody, proč Francie zakázala mobilní telefony ve všech školách a Americká pediatrická asociace a Světová zdravotní organizace vydaly stanovisko, že žádné dítě nemá mít v ruce žádnou obrazovku do té doby, než začne chodit do školy. A poté by takto měly děti fungovat jen hodinu až dvě denně. A pouze pod supervizí. Jinak se totiž nezformují mozkové spoje do širších pavučin a zůstanou omezené. Mozkové spoje se formují na základě pozitivní frustrace, kdy jsme neustále tlačeni dále, do dalších úvah a rozhodnutí, a tím se stává náš mozek moudrý. Mozek dnešních dětí je schopen najít pouze rychlé informace a reagovat jen velice krátce. Zkuste jim říct, aby napsali větu, která má dvacet pět slov. Bohužel to nedovedou. Jsou totiž zvyklí na textování, které je kratší a kratší.
V kolika letech si tedy myslíte vy, že je adekvátní dítěti pořídit mobilní telefon?
Ne dříve, než dosáhnou šestnácti let. To není mé doporučení, ale doporučení zdravotníků
a zainteresovaných organizací. Opět jsme u nás, poněvadž my, na rozdíl od našich předků, žijeme jako třetí generace v blahobytu. Moji rodiče řešili, jestli půjdou do plynové komory, nebo ne. Mé děti řeší, jestli dostanou nový iPhone. Mozek tomu dá v každém případě stejný citový koeficient. Naší rolí, nás dospělých, je vychovat děti a pak jít stranou. Kdo dnes doma vychovává děti a tráví s nimi čas? Mobily se dají odbourat, stejně jako kouření. Třeba tím, že nebudou stejně jako cigarety sexy.
Vrátíme se teď k našemu mozku obecně. Co všechno už o něm vlastně víme?
Když jsem v neurologii začínal, nevědělo se prakticky nic. Teď mohu prostřednictvím technologií, aniž bych se vás na cokoliv zeptal, určit, zda jste homosexuál, nebo heterosexuál, jakou máte oblíbenou barvu, jestli máte sklon k nevěře a tak dále. Dnes už se dělá i neuromarketing. Už se nedělají kampaně s obrovským množstvím lidí, abychom zjistili, která barva zubní pasty se bude lépe prodávat, zda červená nebo bílá. Teď vezmeme pět lidí na magnetickou rezonanci, dáme jim určitou látku, která rozsvítí jejich centra slasti, a ukážeme jim danou zubní pastu. Podle toho, u které barvy se rozsvítí více center slasti, se pak produkt prodává. Takto to funguje na jedné úrovni a na té druhé to funguje tak, že víme, kde a jak začínají myšlenky a kterou cestou chodí skrze mozek. To je obor, sub specializace, která se jmenuje neurofilosofie. Tam používáme neurologii, abychom odpověděli na filosofické otázky: „Co je to láska? Kde začíná a končí vědomí? Je to jen v naší hlavě nebo to sahá až do Vesmíru? Co se s námi stane po smrti?“. Tohle tedy vše aktivně zkoumáme a je to velmi fascinující, protože odpověď na tyto otázky určí, jací jsme a co to znamená být homo sapiens.
Máte vy nějakou hypotézu? Co je po smrti? Kde vzniká láska?
Odpověď na tuto otázku je multidisciplinární, od neurologie až po to, čemu já vůbec nerozumím – kvantovou fyzikou, velice pokročilou matematikou a teorii relativity. Na jedné straně, každá částice
a atom, které jsou v našem těle, tady byly od začátku vesmíru. Mohou se proměnit na energie, ale nemusí. Pak je tady otázka času, který vlastně neexistuje, je relativní. Funguje v různé rychlosti podle různých podmínek. Tím, že náš mozek funguje strašně rychle, tak se čas v určitých částech mozku může zpomalit nebo se zastavit. Vysvětluje to situace, kdy řídíte vůz a najednou se stane něco hrozného a najedete do stromu. Než do něj vrazíte, přehraje se vám před očima celý život. Čas v této knihovně, v mozku, kde jsou všechny paměti, se odpojil a skutečně jste prožili úplně všechno, co tam je. A to během půl milisekundy. Je to velice relativní. A pak jsme u subatomárních částic, které jsou v jednotlivých atomech, a ty jsou samozřejmě, pokud tomu někdo věří, spojeny se všemi subatomárními částicemi ve vesmíru. Funguje to přes proces, který se jmenuje entanglement neboli kvantové provázání. To znamená, že pro každou částici, kterou máme v našem těle, je ještě jedna částice někde ve vesmíru. Když cokoliv ovlivní tu první částici, tak ta druhá se začne chovat úplně stejně, bez jakéhokoliv propojení a opačně. Jsou to strašně zajímavé věci, které už víme, a teď se snažíme si říct, proč a co to vlastně znamená. Odpovědí podle mě je, že existuje něco, čemu říkáme univerzální vědomí. Naše tělo a naše bytí je vývar, krok dozadu do určitého biologického formátu. Nejsme schopni to pochopit, stejně tak, jako můj pes není schopen pochopit řeč. Náš mozek je stvořen proto, abychom dělali jiné věci. Abychom dělali genetiku a byli tady.
Jak zvládáte time management?
Mám dvacet zaměstnanců a člověk je jen tak dobrý jako jeho nejlepší zaměstnanec. Fungujeme jako jedna velká rodina s českým srdcem a trochu americkým přístupem. Každý tedy ručí za svou práci a své výsledky. Pokud se něco nepodaří, tak je potřeba to včas říct. Naše aktivity se na jedné straně točí okolo vědy, medicíny a okolo práv pacientů. Na straně druhé vydáváme Přítomnost, kterou založil můj dědeček s Ferdinandem Peroutkou. Tu proslavil zejména současný prezident Miloš Zeman, když se nechal slyšet, že Ferdinand Peroutka vydal článek „Hitler je gentleman“ právě u nás v Přítomnosti. Naše čtenost kvůli tomu velice stoupla a máme nyní asi třicet pět tisíc nezávislých čtenářů měsíčně. Nic takového Ferdinand Peroutka samozřejmě nevydal.
Vydal jste knihu, kterou rád doporučuji k přečtení – Deník doktora z Mrnic. Můžete nám říct, jak vznikla?
Je o malé vesnici, kde už dvacet let bydlím. Má asi tři sta obyvatel a já jsem tady začal dělat místního lékaře, poněvadž za mnou lidé chodili do chaty s uříznutým palcem, abych jim ho zašíval v sobotu dvě hodiny. Zašel jsem proto za starostou, který vyhodil kadeřnici z radnice, protože měla jediné umyvadlo na radnici a dal tam mě. Tak jsem začal venkovní praxi. Je při ní důležité mít kontakt s každým. Česko, to je hospoda čtvrté třídy a venkov. Začal jsem si tedy dělat poznámky a později jsem si řekl, že napíšu něco o české společnosti, ale jinak. Tak vznikla tato kniha. Je to tedy černá komedie, která má sloužit k tomu, abychom se lépe poznali. Možná spíše tragikomedie, protože v ní najdete i extrémní případy. Název knihy vznikl díky kamarádovi, který měl na sobě tričko s nápisem Mr. Nice, jenž přečetl soused po česku jako Mrnice. Mám tady spoustu kamarádů, poznal jsem řadu lidí, včetně jednoho producenta z televize, který mi řekl: „Ty ses tady nenarodil, a ačkoli tady bydlíš už třicet let, musím ti říct, že každá vesnice je stejná.“ A já jsem mu odpověděl, že není. A proto jsme vymysleli, že knihu zfilmujeme.
Závěrem by mě zajímalo, zda existuje nějaká speciální hygiena prospěšná pro mozek?
Velký vliv má naše celkové zdraví. Mozek si sice bere dvacet procent energie a všeho možného, ale pokud máme vysoký tlak, cholesterol, kouříme a podobně, tak náš mozek to rozhodně odnese. Motor musí být zdravý. Musíme se start o sebe, jíst zdravě, to všichni známe. Druhou věcí je používat náš mozek pro co nejvíce různých činností. Učit se nový jazyk, hrát na klavír, jít se projít… Třetí věcí je se nudit, nic nedělat. Sedět a jen čekat, co přijde do hlavy. Mozek potřebuje prostor a čas, aby se nudil. Jen se tak posadit na verandu, dívat se ven do ulice nebo na přírodu. Stačí pár minut denně…