Přinášíme vám další exkluzivní rozhovor, který vznikl pro For Business Magazine Czech Cool Trade. Tentokrát s Radomírem Hynarem – špičkovým veterinářem.
Pro mnoho milovníků domácích mazlíčků je Radomír Hynar známé jméno. Stojí totiž v čele největší veterinární nemocnice v České republice, která svým pacientům poskytuje to nejlepší z tradiční i alternativní medicíny. Radomír Hynar však není jen špičkovým veterinářem. O své fascinující zážitky převážně z cest po Latinské Americe se podělil v následujícím rozhovoru.
Radku, proč jste se stal veterinářem?
Cesta to byla poměrně hrbolatá. Přírodu jsem vždy miloval a v dětství jsem chtěl být lesníkem. Ale k tomu, že jsem dnes veterinář, přispěl i můj nepříliš pozitivní vztah s matematikou. Na základní škole jsem měl ze všeho jedničky, jen z matematiky trojku a ještě k tomu pana učitele Churavého, který mi neustále opakoval, že ze mě nic nebude. Chtěl jsem mu dokázat, že nejsem úplně
k ničemu a šel jsem proto na jedinou střední, kde byla matika pouze dva roky – střední školu veterinární.
Školu jste ukončil v roce 1989. Jaké bylo studium za minulého režimu?
Během studia nám tvrdili, jak zvrácené je léčit jednotlivá zvířata. Socialističtí veterináři totiž léčí celá stáda. Hned po škole v roce 89 jsem šel na vojnu do Hlučína, kde byla perfektně vybavená ordinace s rentgeny, ultrazvuky i sono. Na vojně jsem se naučil hodně. Narozdíl od školy, která mě naučila léčit stáda.
A bylo veterinární lékařství už v té době zároveň podnikáním?
Při studiu nás připravovali na konkrétní místo. Já měl nastoupit jako obvodní veterinář ve Vítkově. Bylo to i s bytem, což se mi hodilo, protože jsem byl ženatý a měl dítě. Ale odehrál se rok 1989 a já se místo ordinace ve Vítkově ocitl v nejmenovaném družstvu na sanitní porážce a inseminaci velkých zvířat. V roce 1991 se veterinární služba zprivatizovala a měl jsem na výběr; buď si najít práci nebo se osamostatnit.
V té době vznikla vaše ordinace?
Má tehdejší práce u velkých zvířat mě neinspirovala. Byl to čistý byznys, ve kterém vůbec nešlo o zvířata. Měl jsem ale kolegyni, která měla prostory v Opavě, zatímco já měl zkušenosti z vojny. Otevřeli jsme si spolu ordinaci a začali léčit psy a kočky. Nejprve dvě hodiny týdně, pak pět hodin dvakrát týdně a postupně to rostlo.
Dnes máte největší veterinární nemocnici v České republice s množstvím moderního vybavení. Jste unikátní i v tom, že aplikujete postupy alternativní medicíny. Můžete nám říci víc?
Veterinární medicína udělala během mé kariéry obrovský skok, hlavně v oblasti technologií. Pro nás, lékaře, to znamenalo naučit se pracovat s přístroji a absolvovat školení nebo stáže v zahraničí. Spoustě kolegů ten vlak ujel, ale dalším se podařilo dosáhnout evropského standardu. Dnes můžu s klidem říct, že se můžeme srovnávat s celým světem.
Co se týče alternativní medicíny, už po roce 89 jsem se zúčastnil školení homeopatie. V praxi se mi ale neosvědčila a nevěřil jsem, že by někdy mohla. Alternativní přístupy se prostě neslučují s mým primárním zaměřením – ortopedie, neurologie a neurochirurgie. Jenže jsem začal cestovat,
v Latinské Americe jsem se zúčastnil několika šamanských obřadů a zažil věci, které jsem nebyl schopen vysvětlit. Proto jsem dal homeopatii druhou šanci.
Zároveň jsem pochopil, že se nestačí zaměřit pouze na daný problém. Vše má své souvislosti a je třeba na medicínu pohlížet celostně. To platí u lidí i zvířat. Jsme všichni boží bytosti a váš pejsek má osobnost stejně jako já nebo vy. Samozřejmě, že zlomenou nohu musím stále sešroubovat, ale jsou případy, kdy můžu použít biorezonanci Bicom nebo nasadit bylinky. Dnes jsem takový materialistický alternativec.
Byla taková klinika váš sen?
Vždy jsem chtěl mít nemocnici a zároveň jsem věděl, že k tomu potřebuji tým specialistů. Před patnácti lety jsme z bývalého statku začali budovat základy a dnes disponujeme neurologií, ortopedií, máme kožní lékaře nebo endokrinologa. Podobné zařízení má třeba kolega v Litoměřicích, nicméně my navíc nabízíme novou hospitalizační jednotku, máme CT a věnujeme se i zmíněné alternativní léčbě. V neposlední řadě provozujeme i hotel pro psy. A hlavně máme skvělý tým; nejen lékaře specialisty, také sestřičky nebo odbornice na výživu.
V mém snu rozhodně nefigurovala alternativní medicína. Kromě zmíněných zážitků z Latinské Ameriky jsem se k ní dostal náhodou.
Jak?
Před deseti lety jsem absolvoval mozkovou příhodu. Ochrnula mi část těla a nemohl jsem pořádně mluvit. Vypadalo to na rehabilitační centrum v Hrabyni, ale neurolog mi doporučil již zmíněný Bicom. Měl ho profesor Halouzka v Olomouci, vyloženě archaický stroj velký přes dva stoly. Za měsíc terapie jsem udělal obrovský progres a rehabilitace nebyla nutná. Dostal jsem se z toho svou houževnatostí.
Dnes už vím, co za příhodou stálo. Stres. Proto jsem přehodnotil přístup k životu a dnes tomu nahoře, já mu říkám Velký nebo Energie, děkuji za zkušenost. Mimochodem má půlroční absence se v praxi nijak neprojevila. Samozřejmě, že blízcí na mě mysleli, ale nemocnice normálně fungovala. I to mě utvrdilo v tom, že jsme jen mravenečci a život bez nás jde dál.
Šest let poté za mnou do ordinace přišel člověk a chtěl mi prodat zcela novou biorezonanci Bicom. Odmítl jsem jej se slovy, že neléčím lidi, ale on mě dostal tím, že mají stroje pro psy, kočky i fretky. Nechal jsem se přemluvit a pak jsem kolem stroje třičtvrtě roku chodil a nadával, že jsem si pořídil těžítko za milion. Nakonec jsem zjistil, že jsem jediný veterinář v ČR s tímto přístrojem, pořádně se zaškolil a začal se věnovat alternativní terapii. Brzy se dostavily první úspěchy, slovo se začalo šířit a nakonec jsem dokoupil i sady pro terapii lidí. Dnes konkrétně biorezonancí léčím více lidí než zvířat. Tuto léčbu vnímám jako bonus, kterého se však nechci vzdát, protože cítím, že ten nahoře mi přisoudil, ať pomáhám i takto.
Pojďme k vaší další vášni, kterou jsme již párkrát naťukli. Cestování.
I to se pojí ke zvířatům. Od mládí jsem choval hady, rybičky, pavouky a po roce 89 jsem začal chovat opičky. Stal jsem se největším chovatelem a zároveň jediným soudním znalcem drápkatých opic v Evropě. Proto jsem za nimi začal cestovat do Latinské Ameriky, kterou jsem kromě Hondurasu procestoval celou. Od Mexika až na jih, tedy krom Ohňové země, kde opice nežijí. Třeba ve Venezuele jsem byl šestkrát.
Co vám cestování po Latinské Americe dalo?
Je to nádherný kontinent s úplně jinou mentalitou. Víte, já si opravdu nepřipadám jako podnikatel. Všechny ty účty, účtenky, telefony; my z toho neustálého stresu jednoznačně blbneme. Chci žít v harmonii a řídit se intuicí; přesně to nacházím v Latinské Americe. Lidé tam žijí spokojeně, jsou zdraví. Když vystoupím na letišti, ať je to Caracas nebo Lima, mám pocit silného déjà vu. Věřím, že v jednom z minulých životů jsem tam žil.
Zmínil jste, že máte zkušenost se šamanskými obřady. Řekněte nám o nich více.
Nikdy jsem do Latinské Ameriky neletěl se záměrem absolvovat šamanský obřad. Ale spousty věcí, které se nám dějí, jsou prostě dány. Mnohdy náhodou jsem absolvoval ayahuascové obřady v Peru a Ekvádoru, obřad Yopo ve Venezuele na břehu Orinoka nebo San Pedro v Mexiku. Pro každého, kdo stojí před touto zkušeností, je důležité nevnímat tyto látky jako drogy, ale jako cestu
k mimosmyslovému vnímání. Třeba Ayahuasca je psychohalucinogenní liána, kterou šaman týden vaří a vy pak vypijete lektvar. Představte si to jak u katolíků, kteří chodí v neděli do kostela na zpověď. No a v mnoha kmenech mají třeba jednou za měsíc obřad, který funguje jako očista. Pokud se na ní nijak nepřipravíte, jedná se pouze o tvrdou očistu, kdy vám je opravdu zle a může to z vás jít ven všemi směry. Ale pokud se připravíte a ve stavu halucinace kladete otázky, přicházejí vám obrazy, které mohou vyjadřovat a odpovídat na témata, která v sobě řešíte. Je to neuvěřitelné, ale funguje to.
Můj první obřad byl vyloženě náhoda. Při cestách v Peru jsme dorazili do kmene, který Ayahuascu vařil. Měl jsem v sobě stále nevyřešené věci se svým již zesnulým tatínkem. Během obřadu jsem se s ním tváří v tvář setkal, zeptal se ho a on mi v objetí a v slzách vše vysvětlil. Po návratu domů jsem se o zážitek podělil s maminkou, která mi s pláčem říkala, že o těch věcech nikdo jiný nevěděl. Asi půl roku jsem z toho byl rozhozený. Při dalších obřadech už jsem byl připravený, kladl ty správné otázky a pomohlo mi to třeba i v mém podnikání.
A co další obřady, které jste zmínil?
Ayahuasca je droga ženské energie, která vás sice potrápí, ale nakonec pomůže. San Pedro je mužská droga, to je macho. Je to malý kaktus, vy si z něj kousek zobnete a v nás, mužích, to spustí vlnu agresivity. Ten jsem vyzkoušel a pochopil, že to není něco, co bych potřeboval zkoušet dále.
Venezuelské Yopo je semínko, které šaman rozdrtí kostí papouška Ara, a vy jej šňupnete. Má zkušenost s ním byla také náhodná, když jsme putovali kolem řeky Orinoko. Z naší výpravy jsme obřad podstoupili jen dva, ostatní se báli. Byl večer, šaman bubnoval u ohně a my najednou opustili svá těla a vzlétli nad řeku. Létali jsme a pod sebou viděli bezvládně ležet naše těla. Připadal jsem si jak Harry Potter, akorát bez koštěte. Trvalo to asi 15 minut, které mi však připadaly jako dva dny. Byl to neskutečný zážitek. Ten pocit svobody byl tak velký, až jsem z něj měl obavy. Říkal jsem si, že poletím třeba na Měsíc, ale co kdybych netrefil zpátky? Tak jsem si vesele lítal nad Orinokem a dále si netroufl.
To jsou opravdu fascinující zážitky. Radku, na závěr nám řekněte, jestli máte svou životní filozofii?
Vše je o harmonii a lásce. Lásce k přírodě, zvířatům, k ostatním lidem a především lásce k sobě. Toto vše dostat do harmonie, to je moje filosofie.
