For Business Magazine Czech Cool Trade
Přinášíme vám exkluzivní rozhovor se Zlatou Holušovou, který vznikl při největší networkingové akci CCT – Inspirujte se, prosím! Článek naleznete v našem novém čísle For Business Magazine Czech Cool Trade, který právě vyšel. Naším cílem je zprostředkovat vám v něm inspirativní byznys rozhovory a příběhy českých firem. Úžasné rozhovory nám poskytli také Karel Janeček, Karolina Kovalská, Martin Hurych, Ivan Cap, Antonín Válek, Jan Klusoň, Radomír Hynar, David Kiša, David Kubáň, Jan Světlík, Marek Odehnal, Karel Smetana, Marek Hatlapatka, Marek Stračánek, Ondřej Trčka, Libor Stoklásek, Kamil Kůs a Jaroslav Kotas. Máte se doopravdy na co těšit!
Zlata Holušová je žena, která si každoročně plní své smělé sny plné nejzářivějších barev. Ráda a hodně cestuje a nechává se inspirovat hudbou napříč kontinenty. Není proto náhodou, že právě ona založila Colours of Ostrava, fenomenální festival, který si získal srdce hudebních fanoušků nejen z našich luhů a hájů. Díky ní můžeme každoročně ochutnat pestrý hudební a kulturní mix z celého světa a prožít Ostravu v celé její kráse i zdejším rázovitém koloritu.
Zlato, Colours of Ostrava je váš celoživotní počin, je to tak?
Ano. Žiju jimi dvacet let a je pro mě takové dospělé dítě, moje vášeň, které jsem věnovala opravdu všechno. A je to vášeň velice krásná, protože mě pořád baví a pořád cítím vzrušení, když přibírám novou kapelu a když se rozhoduje o nějaké inovaci a něčem novém ve festivalu.
Festival včetně diskuzního fóra má obrovský světový význam. Nabízí se otázka: Je ještě prostor k nějakému skokovému posunu?
Vždycky je prostor ke skokovému posunu. Vidím ho zejména v osobním rozvoji lidí a jako příklad uvedu Good Life scénu. Zmíněná pestrost je opravdu obrovská a často mi bývá vytýkáno, že je až moc velká, ale to je pro mě základ. Je neuvěřitelné, koho na naší akci můžete potkat. Přímo po Colours of Ostrava jsme proto zorganizovali velký retreat s těmito zářnými osobnostmi. Konal se v Beskydech na Jurášku. Bylo tam hodně cvičení, meditací i muziky. Chystáme také mezinárodní hudební konferenci Crossroads. Proběhla minulý týden za účasti českých, slovenských, polských, korejských a francouzských kapel a čítala více než dvacet koncertů. Pak zmíním Festival v ulicích, konaný na konci června. A letos máme navíc novinku – workshopy Czech Cool Trade během Colours of Ostrava se zajímavými osobnostmi v krásném prostředí Heligonky.
Letošní ročník přivítal zvučná jména hostů i řečníků…
Ano, dorazil například Lama Yeshe Losal Rinpoche, což pokládám za úplný zázrak, že se ho podařilo získat pro Colours of Ostrava. David Michie, světoznámý spisovatel, který taktéž na akci zavítal, mi říkal, že je nesmírně rád, že se budou moci oba na Colours of Ostrava setkat. Vznikají právě taková propojení, která byste ani nečekali, a kdo ví, co z toho vůbec sejde, když se tito dva slavní spisovatelé setkají u nás. Colours of Ostrava má opravdu hodně vrstev, není to zdaleka jen hudba, ale právě i besedy, setkávání, diskuze… Přirovnala bych naši akci k rautu – pro každého je tu něco jiného, každý miluje něco jiného a něco jiného ochutná. Naší snahou je, aby si každý v té mnohosti našel to své. Trávím kvůli tomu půl roku na cestách za různými festivaly, kdy se snažím vybrat pro naše návštěvníky to, co si myslím, že by je mohlo potěšit a co by si mohlo najít své publikum.
Nedá mi to se nezeptat: Máte v hudební části vysněné interprety nebo kapely, které byste si na Coloursech přála?
To by bylo jmen! Krásné hudby všude po světě je… Je nekonečná jako vodopád. Vodopád tvůrčí energie. Nejvíc mě baví ji objevovat. Vždycky najít něco nového, vždycky znova a znova se nechat hudbou překvapit. Na tom jsou Colours of Ostrava založeny. Většinu kapel neznáte a vrátíte se z festivalu s úplně novými oblíbenci, úplně novými jmény. A stanete se jejich vášnivým sběratelem. Jako třeba jeden můj kolega, který viděl na Coloursech kapelu Augustines ze Spojených států a začal pak jezdit na všechny její koncerty po Evropě.
Jak je to se známými kapelami? Je těžké je pro Colours of Ostrava získat?
Velké sny jako třeba pozvat Red Hot Chilli Peppers si můžeme splnit podle rozpočtu festivalu. Jinak jsme si všechny své sny průběžně splnili a plnili. Takže je to vždy o kompromisu našich možností a toho, o čem sníme. Kdyby ale přišel velký sponzor a řekl „zaplatím cokoliv“, odpovím, ať je festival měsíc. Každý den, po celé Ostravě. Náš festival není o tom, kdo je největší hvězda, ale o možnosti se jej zúčastnit a stát se inspirací pro druhé. Největší martýrium proto je poskládat první řádek programu celé akce…
Málokdo v Česku ví, že jste se před třemi roky stala takzvaným samurajem na Womexu v Berlíně, hudebním veletrhu, jehož složení ovlivňují každý rok jiní kurátoři z různých míst ve světě.
Ano. Byla to pro mě největší dřina coby dramaturga, jakou jsem kdy zažila. Její součástí bylo poslechnout si dva tisíce kapel, ke každé napsat posudek a pak se v Berlíně setkat s dalšími samuraji a společně během tří dnů po šestnácti hodinách mezi kapelami vybírat. Byl to dlouhý maraton, v jehož samotném závěru jsme zvolili čtyřicet kapel. Ale také to byl úžasný zážitek. Protože je to neplacená, čestná pozice, poznáte svět zapálených lidí, kteří dělají práci z lásky ke své kultuře. Ať už třeba z Amazonie, Koreje nebo odkudkoliv jinud. A naproti tomu znám i ten velký svět byznysu v Londýně, svět velkých peněz. Všechno je v protikladech, neustále. Ale musíte se pohybovat v obou, pokud se rozhodnete dělat festival takto pestrý. Na Womexu jsem zažila také zajímavou historku: Zničehonic jsem cítila vnuknutí jít se podívat na filmovou stage, kde právě na požádání měl své představení mimo program Vincent Moon. Dojal mě k slzám. Tak jsem jej pozvala také k nám. Díky této náhodě jste jej letos mohli vidět na Colours of Ostrava. Což je úžasné.
Zlato, vezměte nás do zákulisí příprav festivalu…
Možná vás to překvapí, ale ještě před aktuálním ročníkem se řeší některé kapely na příští rok. Další sezóna. Nejklidnější z pohledu managementu festivalu je proto asi měsíc srpen. To si trošku, trošku odpočineme. Ale jenom maličko, protože jedna část firmy účtuje a dělá všechny ty věci, které nikdo nedělá rád, ale bez kterých se festival neobejde. Dávají do pořádku všechny platby, fakturace a podobně. To je ta méně příjemná část. Od září se pak všechno rozjíždí znova. Píšou se projekty, řeší se granty, hledají se noví partneři, což dělá stejná část firmy. Ta šťastnější část jezdí po tom světě a hledá novou hudební inspiraci. Pak okolo ledna řešíme dramaturgickou část Colours of Ostrava.
Musí být velmi těžké, kromě sestavení programu delegovat odpovědnost za každou věc až do posledního kelímku na zemi.
Je to samozřejmě velký oříšek, ale myslím si, že za ty roky jsme se to už trochu naučili. I když letos to bylo náročné. Všechno dnes stojí dvakrát tolik, než to stálo před dvěma lety. Takže nám držte palce, abychom to přežili a finančně ustáli.
Budeme. Jak trávíte festivalové dny vy? Co je úlohou ředitelky Colours of Ostrava
v průběhu festivalu?
Musím být k ruce médiím. Být k dispozici občas ve VIP zóně. A nejraději běhám po festivalu a snažím se všude být aspoň pět minut a vidět jestli to funguje, jak to funguje. Rovněž se účastním několika debat, protože prostě se nechám ukecat.
Býváte ještě nervózní, nebo už jste jistá výsledkem a nerozhází vás ani nepřízeň počasí?
Nemám trému, protože ta nic nezachrání. Prostě buď jste to zvládli, nebo ne. Už jsme zažili i to, že nám celý festival propršelo… Zpívali jsme ve stanech, v kalužích, s kytarami večer… Bylo to úžasné. Ráda na to vzpomínám.
Jste u zdroje mnoha zajímavých informací v oblasti osobního rozvoje. Co sama praktikujete?
Zažila jsem za svůj život opravdu spoustu seminářů i skvělých lektorů. Ale nejvíc mi pomohly retreaty buddhistických meditací, konkrétně šamáthá a vipassaná. Neznám nic účinnějšího na hygienu mysli, než jsou tyto meditace, protože vás naučí odkládat zbytečnosti. Nechat si v hlavě jenom to podstatné a neřešit nesmysly.
Závěrem: Prozraďte nám své životní moudro, prosím.
Dávám na svůj vnitřní hlas. Díky němu vím, že jdu správně a že to není hlas ega nebo nějaké mé přání, ale že opravdu mám danou věc udělat. Hodně v takových situacích rozhoduje víra a odvaha. Protože mnohdy jít za svým hlasem znamená přeskočit pomyslnou propast obav. Kdy se rozhoduje, jestli opravdu máte důvěru a víru a skočíte, anebo ne. Devadesát procent lidí se zastaví a neskočí. A řeknou si, a co když to nevyjde a co když tohle a co když to je blbé rozhodnutí, co na to řeknou lidi a já na to nemám. Zastaví se. Je třeba ale posbírat odvahu, věřit si, že se stane, co se má stát. I když ten moment nikdy nevypadá, že bude úspěšný. Dala jsem však na svůj hlas v životě pokaždé a byla to ta správná cesta. Naučila jsem se také, že každý dělá nejlépe, jak umí, a kdyby to uměl lépe, dělal by lépe. Tohle zdánlivě jednoduché rčení vás osvobodí od toho být na kohokoliv naštvaný. Byť mě obral, ošidil, zradil. Prostě, neuměl to líp. Dělal, co mohl, a líp mu to nešlo…
To jsou cenné rady. Děkuji vám.